O cestách, kterými nejde jít

Paní Margarita

Začneme dnes jako v pohádce. Žil byl jednou jeden král. Ten král si vzal krásnou princeznu a měli spolu pět veselých a zdravých dětí. Jezdili v kočáře taženém vranými koňmi, účastnili se plesů a nosili krásné šaty. Někdy jeli dokonce na lov. Žili ve velkém paláci a vládli svému lidu. A pak přišli nějací lidé, kteří prý vykoumali to, že nejlépe panu králi bude ve sklepě. A tak ho tam zavřeli a později i s jeho ženou a všemi dětmi nelítostně a brutálně, bez soudu a bez práva, zamordovali a zahrabali na dvorku. 

Pár let na to někdejší v říši toho krále se v městečku Bežeck v povodí řeky Volhy narodilo děvčátko. Maminka byla dcerou knížete a tatínek vojákem, který kdysi přišel s nepřátelskou armádou, do maminky se zamiloval a už s ní zůstal. Žilo se jim poměrně dobře, i proto, že maminky rodina byla relativně dobře zajištěná. Měli práci a měli co jíst. Jejich dvě děti byly zdravé a chlapeček měl brzy nastoupit do školy. A pak přišli nějací lidé, kteří prý vykoumali to, že nejlépe této rodině bude, když se sebere a někam odtáhne. Protože o šlechtice, tedy přívržence na dvorku zahrabaného krále, a vojáky nepřátelské armády, tady nikdo nestojí. A tak raději odešli do tatínkovy vlasti.

V té vlasti se mluvilo Německy, ale jmenovala se Československo. Nedlouho po návratu tatínek zemřel. Pro maminku i její dvě děti to bylo těžké, museli se postarat sami o sebe. A do toho přišla válka, bída a hlad. I tak se ale zařídili. Děvčátko, tehdy již mladá slečna, si našlo kamarádky a společně trávily spoustu času. Naučily se jezdit na kole, plavat, nebo i šít. Navštěvovali se poměrně často. Tehdy se žilo v dřevěných domech, jejichž druhé parto stojí na dřevěných kůlech. Přesně v takovém bydleli s bratrem i s maminkou. Patřil tatínkovo rodičům. Dům to nebyl veliký, ale útulný. Zvykli si tam.

A pak přišla válka, kterou lidé, co mluvili stejnou řečí jako tatínek, prohráli. A k tomu zase přišli nějací lidé, kteří prý vykoumali to, že nejlépe bude, když se všichni, kteří mluví touto řečí, seberou a někam odtáhnou. Maminka nemusela, protože ona mluvila rusky. Být Rus bylo dovolené. Děvčátko bylo nezletilé a tak mohlo zůstat s maminkou. Ale bratříček si musel zabalit malý kufr a odejít. Několik týdnů plakaly. Bratříček nejprve odešel kousek za hranice. Každý den, kdy bylo dobře vidět, vyběhl na blízký kopec a díval se domů. Moc toho neviděl, bylo to přeci jen daleko, ale alespoň zjistil, jestli na šňůrách visí prádlo. To byl jeho skoro jediný kontakt s rodinou. Říkám skoro, protože jeho sestřička byla odvážná. Občas tajně přešla hranici. U nás v horách známe stezky, které nikdy nikdo nehlídá. Zjistila, že bratříček nemá co jíst. A tak, i když samy měly málo, občas mu něco donesla. Ale netrvalo to dlouho.

Odešly také všechny její kamarádky. Kromě dvou. Tatínek jedné byl Čech a pracoval na dráze. Tatínek druhé byl Rusín. Být Rusín bylo také dovolené a proto mohli zůstat. Ještě že tak, protože nedlouho po válce zase přišli nějací lidé, kteří prý vykoumali to, že nejlépe ovdovělé mamince, která přišla o syna a živí nezletilou dceru, bude, když ze svého domu někam odtáhne. V té době totiž přicházela do města spousta nových lidí. Který dům se komu zalíbil, ten si prostě vzal. S nábytkem, výbavou a často i domácími zvířaty. To se tenkrát tak dělalo. A to klidně i když v tom domě ještě pořád někdo bydlel. Ten tatínek Rusín je tedy vzal k sobě. Nějakou dobu spolu bydleli, než děvčátko začalo pracovat a získalo vlastní bydlení. 

Také se zamilovalo. Tím vyvoleným byl pán, který se narodil v rodině vídeňských starousedlíků. Tenkrát se ve Vídni mluvilo hlavně česky. Moc práce tam ale nebylo. Zato ve městě, kde žilo naše děvčátko, se naskytla vhodná pracovní příležitost a tak se rozhodl, že to vyzkouší. A nejenže si našel dobrou práci, ale i manželku. Nechal ovšem ve Vídni starého tatínka. Co ho uklidňovalo, bylo vědomí, že vlakové spojení bylo poměrně dobré. Jen dva přestupy a za necelý den mohl tatínka kdykoliv navštívit. No, kdykoliv. Do té doby, než přišli nějací lidé, kteří prý vykoumali, že nejlepší bude, když se kolem hranic natáhnou dráty a nikdo nikam nepoleze. Tatínka už nikdy neviděli. Bratříčka ano, ale až po dlouhých, předlouhých letech. 

Děvčátko, již mladá dáma, vyrůstalo už podruhé mezi úplně cizími lidmi. Až na ty dvě kamarádky, které jí zůstaly. Jen jedna z nich, ta, co její tatínek byl Čech, měla později děti a vnoučata. Protože zbylé dvě žádné neměly, přijaly tyto děti a vnoučata za vlastní. Díky tomu jsem jednu dobu neměl dvě, ale rovnou čtyři babičky. A protože ty vlastní zemřely brzo, zůstaly mi “nevlastní”. Děvčátko, o kterém jsme si povídali, bylo z nich nejmladší a žilo ze všech tří nejdéle. Bylo tak mojí poslední babičkou. Až do předevčírem.

Na jaře přišel do země nějaký nový virus. Napadlo nás s přáteli, že můžeme pomoci těm, kteří jsou jím nejvíce ohroženi. Podařilo se nám vybudovat početnou síť dobrovolníků. Ale většina z nich neměla komu pomáhat. Dlouhou dobu mi nedocházelo proč. Díky paní Margaritě, to je to děvčatko, mi je ale najednou všechno jasnější. Tito lidé zažili daleko horší věci, než je nějaký virus. Oni vědí, co to je, když nikoliv že omezí otevírací dobu obchodů, ale když v obchodech není vůbec žádné jídlo. Když nikoliv že v určitou dobu nesmíte vycházet z domova, ale z toho domova vás vyženou. Když vás nikoliv že separují od přátel na pár dní, ale když vás oddělí od rodiny na celý život. A když na ulici můžete zcela regulérně chytit nikoliv virus, ale kulku do hlavy. Tihle lidé zažili něco, co si my nikdy nedovedeme představit, ať o tom načteme literatury kolik chceme. Neřeknou si o pomoc kvůli něčemu, jako je virus. Zvládnou to mnohdy lépe, než my sami. Než my, kteří máme tendenci plakat nad naprostými banalitami ve srovnání s tím, co zažili oni. 

To samozřejmě neznamená, že nemáme vymýšlet nové způsoby, jak je zapojit do činností, které jsou pro nás normální. Jedna z nejhezčích vzpomínek na paní Margaritu, pro mě ale vždy tetu Margu, je ta, kdy jsem před několika málo lety na mobilním telefonu našel na mapě město Bežeck. A našel jsem samozřejmě také fotografie. Kostela, řeky, náměstí. Teta musela opustit své rodné město, když jí byly dva roky. Nepamatovala si nic. Ale se zájmem ve svých skoro devadesáti svajpovala v google images. Tyhle způsoby musíme hledat. A budeme na tom pracovat. Neboť lidé, jako teta Marga, si to zaslouží. Mýlíme se v domněnce, že se o náš svět nezajímají. Jen se v něm někdy nevyznají. Zaslouží si být jeho součástí. Součástí společnosti. 

Ostatně, společností teta Marga žila. Nevím, jestli to bylo její modrou krví, ale vždy byla ve městě váženou a často navštěvovanou osobou. Návštěvy se sjížděly z Čech i Německa. Přes to přese všechno co zažila, život milovala. Vždy byla plná šprýmů. Ráda šla do cukrárny na palačinku, pozorovala a krmila ptáčky, starala se o květiny. Poslední roky ale trpěla Alzheimrovou chorobou. Příběh, jehož první kapitoly se psaly u řeky Volhy, nachází vyústění u říčky Křinice v centru národního parku České Švýcarsko. Tam musela odejít do domova s péčí. Přestala skoro mluvit a chodit. Většinu času jen tak zírala. Ovšem když na okně usedla sýkorka, její oči se rozzářily. Když jsme, již na invalidním vozíku, šli na procházku, strašně se těšila na záhon s květinami. I když několik dní předtím nepronesla slovo, nyní třesoucí se rukou pohladila kopretinu, usmála se a pronesla “sehr schön”. Pořád se těšila na to, kdo přijde. A kdo jí vezme ke kopretinám.

A pak přišli nějací lidé, kteří prý vykoumali to, že nejlépe bude, když do domova raději nikdo nepoleze. Stalo se tak na jaře. Trvalo to několik týdnů. Vůbec žádné návštěvy. Podobně jako za války, nebo po odsunu. Za těch několik týdnů umřelo v domově rekordní množství jeho obyvatel. Žádný z nich na virus, před kterým je měla jejich samota bránit. Zemřeli na tu samotu.  Paní Margarita se ale nevzdala. Nikdo nepřicházel, čemuž možná už nedovedla úplně dobře porozumět, ale v jejím životě to zdaleka nebylo poprvé, co se tak stalo. Naštěstí ptáčci na okně klepali svými zobáčky a kopretiny na louce kvetly i nadále. Návštěvy mohly po nějaké době zase přijít. Celé léto se tak kochala rododendrony a s radostí pozorovala poskakující veverky. Kdykoliv podél cesty zahlédla jen kvítek pampelišky, vyžadovala, aby se k němu zajelo blíž. Prohlížela si jej s láskou. Léto minulo a po něm zase přišli ti lidé, co znovu vykoumali, že nejlépe bude, když do domovů za starými lidmi nikdo nepoleze a žádné květiny se hladit nebudou. Jenže to už bylo v době, kdy ptáčci odletěli do teplých krajin a kopretiny na louce ulehly k zimnímu odpočinku. Poslední, co zbývalo, návštěvy, které nemohly přijít.

Tehdy už teta Marga neodmítla otevřenou náruč toho, který je, a vypravila se tam, kde na ní čekají příbuzní z Bežecku, za hranice obehnané drátem odsunutý bratr, manžel, který přišel z Vídně, tatínek kamarádky, co jí nechal s maminkou u sebe bydlet, obě ty kamarádky, které neodsunuli, a kdo ví, možná i sám pan král, kterého mezitím našli zakopaného na tom dvorku a alespoň řádně pohřbili.

A my pokračujeme dál. Nevzdáme se, protože tito lidé se také nevzdali. Poučení, které z tohoto příběhu plyne, je následující: některými cestami se prostě nedá jít, a vůbec to nemusí záležet na nás a ani na tom co a jak dobře myslíme. Nehledě na to, je potřeba jít dál. Nové cesty musíme a budeme hledat. I my v Seniore.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *