Co nás koronavirus naučil o Seniorech

Seniorka s aplikací Seniore.org

Nejhorší z epidemie viru SARS-CoV-2 je snad již za námi. Přichází tak pomalu čas závěrů a poučení pro příště. Jedno z takových je určitě o pomoci seniorům. V průběhu, kdy nákaza dosahovala nejvyšších hodnot, jsme se prostřednictvím výzkumu zeptali lidí, jak bychom se měli postavit k našim nejstarším. 85% lidí ve věku 18-65 let se domnívá, že nejdůležitějším opatřením pomoci seniorům s nákupy. Jenže senioři to vidí úplně jinak. Dobrovolnické organizace evidují tisíce ochotných lidí po celé zemi. Většina z nich ale neměla komu pomoct. 7 z 10 seniorů v zemi totiž jakoukoliv pomoc odmítá.

Na potřebě donášet seniorům nákupy se mladší lidé shodnou. Dalšími jmenovanými opatřeními jsou zvýšení sociálního kontaktu prostřednictvím technologií, jako je telefon či sociální sítě, nebo vysvětlení seniorům nutnosti izolace během mimořádného stavu. Vyplývá to z výzkumu agentury IBRS, který probíhal 6. až 17. března tohoto roku.

Nejedná se jen o slovní výpovědi ve výzkumu. Mladí lidé se tak skutečně chovají. Chtějí pomoci. Organizace jako seniore.org, které jsou zaměřeny na dobrovolnictví, shodně hlásí: opatření zavedená vládou v souvislosti s koronavirem vyvolala obrovskou vlnu solidarity. První dny po vyhlášení zákazu vycházení se přihlásily stovky dobrovolníků, ochotných nakupovat seniorům potraviny, léky nebo zajistit roušky.  Od té doby se každý den registrují desítky dalších lidí ochotných pomoci. Podle zkušeností seniore.org připadá na 1 registrovaného seniora v průměru zhruba 15 registrovaných dobrovolníků. Shodný scénář hlásí i další organizace. Městské samosprávy často na nabídku pomoci s povděkem odpovídají, že u nich je situace vyřešena a další pomoc nepotřebují. Nevědí o nikom, kdo by ji využil. 

Na jednu stranu je to dobrá zpráva. Dozvěděli jsme se, že nejsme národem zapšklých cyniků, které nezajímá osud druhých, kteří nejsou našimi přáteli a členy rodiny. Platí to zejména o generaci dnešních dvacátníků a třicátníků, kteří tvoří přes 80% dobrovolnické báze ve službě seniore.org. Nezřídka se hlásí i osoby neplnoleté (dobrovolníkem v ČR může být člověk starší 15 let).

Akorát že není komu pomáhat.

Prostřednictvím výzkumné agentury IBRS jsme se rovněž zeptali reprezentativního vzorku seniorů v ČR, jak na situaci reagují. Zčásti jsme se dozvěděli to, co jsme již tušili. “Senioři velmi často hodnotí zavedená opatření negativně. Vadí jim, že nemohou chodit ven, obtěžuje je nošení roušek. Méně často opouštějí své domovy a je jim líto, že se nemohou se stýkat se svými známými. Museli zrušit ozdravné pobyty a dovolené. Někdy chybí styk s rodinou a vnoučaty. Část se obává o budoucnost a zdraví,” hodnotí výsledky výzkumu Miloš Rybáček z agentury IBRS.

Hlavní výsledky jsou ovšem alarmující. Jen ve výjimečných případech (do 5%) přistoupili čeští senioři k tomu, že dělají větší nákupy méně často. Více než dvě třetiny seniorů chodí nakupovat samy, stejně jako před vyhlášením ochranných opatření. 

Ještě zajímavější jsou však důvody, proč tomu tak je. Před spuštěním výzkumu jsme si definovali několik hypotéz. Považovali jsme za možné, že senioři chodí nakupovat proto, že nemají nikoho ve svém okolí, kdo by jim pomohl. To se ukázalo jako pravdivé v pouhých 17% případů. Dokonce to ani není tím, že by nevěřili dobrovolnickým organizacím. Nedůvěru v ně má podle výzkumu pouhých 6% seniorů. Ani potřeba zdravotní procházky nebo suplování sociálního kontaktu není důvodem, proč i v peaku šíření nákazy byly tuzemské supermarkety plné nakupujících v post-produktivním věku. Pouhá 4% seniorů odpověděla, že nákup je pro ně jedinou možností, jak potkat jiné lidi.

Proč tedy armády dobrovolníků čekaly a čekají doma zbytečně? Proč se senioři vystavují riziku onemocnění?

Odpověď je prostší, než většina hypotéz. Senioři prostě nechtějí. Nechtějí si nechat pomoct. 79% seniorů odpovídá jednoznačně: dokážeme se o sebe postarat sami. Mám, kdo by mi dovezl jídlo, ale proč bych ho o to prosil? Dokážu si nakoupit sám, nejsem nemohoucí,” tvrdí jeden z respondentů ve výzkumu. “Obědy si vozit nenechám. Sama nám uvařím lépe, potravin v supermarketu je dost,” konstatuje jiná respondentka. Zhruba stejný počet kategoricky odmítá jakékoliv služby (dobrovolné či placené) na dovážku potravin ať už v podobě surovin či hotových jídel. Pouhých 6% uvádí, že by o podobné služby mělo zájem.

Dokonce patrně funguje jakýsi pákový efekt,” pokračuje Miloš Rybáček z IBRS. “Zdá se, že čím více mladí na seniory tlačí, aby si nechali pomoci, tím více se senioři zapřou v jejich přesvědčení, že se o sebe dovedou postarat a tím více chtějí mladým prokázat, že mají pravdu.”

Koronavirus pomohl osvítit jeden z velkých generačních rozdílů v ČR. Přístup ke službám. Dnešní generace lidí v produktivním věku berou služby za samozřejmost. Ve velkých městech si lidé nechávají dovážet nákupy až ke dveřím, objednávají si hotové jídlo podle aktuální chuti: od české svíčkové po asijské Pho-Bo. Běžně jezdíme sdílenými auty nebo na sdílených kolech, necháváme si opečovávat vousy či nehty od profesionálů, necháváme se masírovat, platíme osobní trenéry, rozvojové kouče, nutriční specialisty. “Za normálních okolností jsem zvyklá na to, že snídani si dělám sama, ale oběd si nechám dovézt z oblíbené japonské restaurace. Dvakrát týdně chodím do posilovny, kde mám osobní trenérku. Na nehty zajdu tak jednou za měsíc,” popisuje svůj běžný život Jana, jedna z dobrovolnic. “A aspoň jednou do týdne jdu s přáteli někam do města na večeři,” dodává. Mladá generace dnes žije ve světě služeb, a je pro ni proto samozřejmostí kdykoli, když je potřeba, službu poskytnout, a to i bezplatně. Tisíce čekajících dobrovolníků v organizacích typu seniore.org jsou toho důkazem.

Přístup starších generací ke službám je ale naprosto odlišný. Služby veskrze odmítají, raději se “postarají sami”. Vzhledem k životním zkušenostem není čemu se divit. Kvalita služeb v naší zemi nebývala valná. Ještě v prvních desetiletích po pádu starého režimu pro nás bylo běžnou denní realitou nechutné jídlo v restauracích, nepříjemní číšníci, arogantní pracovníci za přepážkami úřadů, opilí výpravčí, kouřící řidiči autobusů nebo zapáchající kadeřnictví. “Na oběd do restaurace jdeme tak jednou za rok, když mám já nebo manželka narozeniny. Ne že bychom si to nemohli dovolit častěji, nejsme prostě na to zvyklí. Za nás se to tak nedělalo, člověk se bál, že do polívky plivnou a řízek bude z kusu hadru,” líčí běžnou realitu svého života pan Bohouš, dnešní sedmdesátník. Patrně proto starší lidé intuitivně tíhnou k tomu udělat si raději vše sami. Nedohadovat se s číšníkem o tom, že guláš je ředěný vodou, s kadeřnicí o tom, že nemá uklizeno, nebo s taxikářem o tom, že cena neodpovídá ujeté vzdálenosti. S dobrovolníky žádné zkušenosti nemají, ale věří tomu, že je lepší a pro všechny jednodušší to raději ani nezkoušet.

Pevně věříme, že letošní nákazu jsme ustáli. Poukázala ale na to, že nejsme jako lidstvo tak nezranitelní a tak suverénní, jak jsme si mysleli. Koronavirus nám znovu připomněl význam slova pokora. Víme, že i do budoucna budeme muset být obezřetní. Je proto potřeba začít přesvědčovat i naše nejstarší spoluobčany o tom, že je dobré změnit pohled na svět. Především na možnost pomoct a hlavně nechat si pomoct. Svět nekvalitních služeb, který znali, jednoznačně mizí. Možná se s ním tu a tam setkáte. Ale i těch pár zbývajících, kteří se křečovitě drží starých principů nevrlosti a nízké kvality (protože nic lepšího neumějí) velmi dobře ví, že brzy budou mít spočítáno. 

Ve většině restaurací si dnes pochutnáte. Většina taxikářů vás neokrade. Ve většině holičství je čisto. A především, je naprosto normální si nechat pomoci v době, kdy riskujete nejen zdraví, ale i holé životy. Navíc v době, kdy tisíce dobrovolníků čeká doslova za rohem.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *