O starých časech a jak jít s dobou

Rád vzpomínám na staré časy. Moji vlastní dědečkové zemřeli ještě než jsem dosáhl dospělosti. Děda Ibrjam z maličké vesničky kdesi na východě Balkánu si mě tak trochu adoptoval. Měl jsem nějakou dobu náhradního dědečka, za kterým jsem kdykoliv mohl zajet. Uvařil mi kávu v džezvě. Vzal mě na obhlídku polí. Dal mi do ruky lopatu a nechal přehazovat obilí. Naučil mě také jednu krásnou věc. Kdykoliv jsme se loučili, srdečně se usmíval. “Proč jsi smutný?” zeptal se mě jednou. “Protože se loučíme. Proč vy jste veselý?” odpověděl jsem. “Protože se těším, až se zase uvidíme.” Takto jsme se loučili několikrát do roka. Byla to doba, kdy jsme ještě neměli internet v mobilu a fotografie se tiskly. Vždycky jsem jich pár Ibrjamovi dovezl. Staré zlaté časy.

Po starých časech se nám může stýskat. Bylo by ale absurdní myslet si, že se vrátí. Každý z nás chápe, že na světě je nám vyměřena jen relativně krátká doba. Poté, co se naplní, můžeme zůstat v srdcích těch, kteří nás měli rádi. Fyzicky jim nablízku ale už nebudeme. To je jedna z mála jistot, které na tomto světě máme.

S lidmi se mění doba. Můj děda třeba ještě jezdil ve voze taženém koňmi. Není nic divného na tom, že já žádný takový vůz, natož pak tažné koně, nemám. Když se mě ptají na můj plnovous, odpovídám, že jej nosím právě díky respektu ke starým časům. Když byl můj dědeček ještě chlapec, slušelo se a patřilo takový plnovous mít. Za můj účes by mě už ale nepochválili. A také nemám v šatníku ani jeden žaket, a dokonce ani cylindr.

Rozumíte, kam tím mířím? Lidé se mění. Věci, které užívají, se mění. Nedivme se prosím tedy tomu, že spolu s tím vším se mění i celá společnost a její zvyklosti. Starých časů nám může být líto a je pěkné si nad nimi občas postesknout. Ale musíme se smířit s tím, že jsou nenávratně pryč.

Máme tendenci láteřit nad ztrátami hodnot. Opouštením tradice. Změnou společenských zvyklostí. Povím vám jedno, je to stejně marné jako láteřit nad tím, že už neoráme pole s pomocí volů. Ba co víc, většina z nás neorá pole vůbec.

Stejně je to s takzvanou tradiční rodinou. Co to vlastně znamená? Do které doby sahá ta tradice? Dejme tomu, že bernou mincí nám bude období, kdy lidstvo (nebo alespoň jeho část) používá písmo. V průběhu tohoto období pak tradiční rodina znamená společné soužití několika různých generací a přes různá kolena spřízněných lidí téže generace na jednom místě. Vybavte si babičku a dědu a všechny jejich děti – to jest vaše strýce a tety. A pak jejich děti, tedy vaše bratrance a sestřenice. A nejlépe i jejich děti. Přestože počet narozených dětí se od “tradičních dob” výrazně snížil, pořád to dá dokupy pěknou řádku lidí. A teď si představte, že všichni žijete pohromadě. S velkou pravděpodobností je vašim narozením váš osud zpečetěn. Budete vykonávat povolání vašich rodičů. A jejich rodičů. A jejich rodičů. Ve chvíli, kdy odcházíte za studii do města, stává se z vás úspěšná právnička, doktorka, nebo třeba ekonomka, bortíte tradiční model rodiny. V době, kdy většinu lidí živilo zemědělství, to jistě dávalo smysl. Dnes ale žijeme jinak. Svoboda volby nahradila strnulost tradice. Se vším dobrým i zlým.

Pokud by byl model tradiční rodiny dodnes funkční, Sigmund Freud by obchodoval s látkami v Příboře, Nikola Tesla by byl knězem ve vesničce Smiljan a Henry Ford by honil krávy po Michiganu. Neznali bychom tak psychoanalýzu, bezdrátovou komunikaci, ani pásovou výrobu.

Tradiční rodina přinášela jejím členům jistě mnohé dobré, co se mohlo v průběhu času vytratit. Například lidskou soudržnost, blízkost, dobrosrdečnost, lásku. K tomu, abychom tyto hodnoty sdíleli i my, ovšem nepotřebujeme nějaký nereálný návrat k tradici. Můžeme se tak chovat k sobě navzájem i dnes, kdy jednotliví členové rodiny bydlí daleko od sebe. Nemáme se tak totiž chovat jen ke svým příbuzným, či nejbližším. Máme se tak chovat úplně ke všem.

Seniore je tu proto, že staré časy – i když je máme rádi – se nikdy nevrátí. Lidé, věci i doba se mění. Musíme se přizpůsobit. A říká-li doba, že lidé, kteří jsou příbuzní, žijí daleko od sebe, pak je prostě nutné, aby si byli blízcí rovněž i ti, kteří příbuzní nejsou. S kamarády, kteří jsou stejně staří, to tak přeci funguje. Proč by to nemělo fungovat i napříč generacemi? Jde jen o to, abychom se našli. My, kteří si máme co říct. Kteří si můžeme pomoci a můžeme se mít rádi. Seniore by nám mělo umožnit najít jeden druhého.

“Kdy se zase uvidíme?” ptal jsem se dědy Ibrjama, když mi s typickým úsměvem na tváři podával ruku při našem rozloučení. Byl šedivý podzimní den, pole už ležela úhorem a zbytky píce sezobávaly vrány. “Až dozrajou melouny,” smál se děda Ibrjam. Viděli jsme se tehdy v životě naposled. Melouny ale uzrávají každý rok. Uzrávaly dříve, než se on narodil, a budou i potom, co se nade mnou slehne zem. Věřím tomu, že až za nějakou řádku let melouny znovu uzrají, my dva se setkáme. Dva lidé, kteří nebyli příbuzní, znali se jen krátkou část svých životů, a přesto si byli blízcí.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *