O malých tajemstvích v době Vánoční

Pamatuji si, že za dob, kdy jsem vyrůstal, platily Vánoce za svátky nervozity a konzumu. Příjezdové cesty obchodních domů se zaplnily lidmi, kteří netrpělivě čekali v autech, až se uvolní parkovací místo. Poslední adventní víkend byla většina z nás zvyklá trávit vytrubováním “Nesem Vám noviny” na klakson dieselového čtyřválce. Potom jsme nakoupili zboží, které nepotřebujeme, abychom ho zabalili do drahého papíru, který záhy vyhodíme, a předali někomu jinému, kdo to zboží nepotřebuje taky. Ne vždy nám docházelo, proč děda z nových bačkor zas až takovou radost nemá.

Scházeli jsme se pak se členy širší rodiny, kdy jsme byli nervózní z toho, bude-li dostatek jídla, což se ukázalo jako liché, protože ti ostatní členové trpěli stejným pocitem a proto připravili a přivezli minimálně stejné, spíše však ještě větší množství jídla sami. Dědův bramborový salát, se kterým se piplal od raních hodin, se stal jednoduše jedním ze vzorků v soutěži. A když soutěž vyhrál, děda se stejně netvářil nikterak zvlášť radostně.

Z televize na nás na Štědrý den mluvili muži v důchodovém věku a během toho, čemu říkali Vánoční poselství, povídali o všem možném, jen ne o tom, co je pro nás všechny podstatné. Nemluvili ani o zdraví, ani o stáří. Bývalo zvykem se těmto tématům vyhýbat. Spíše bylo moderní se tvářit, že zdravých a mladých, jichž je v populaci většina, se tato témata netýkají.

Naštěstí se doba posunula. Dnes jsme se vrátili k původnímu poselství Vánoc jako svátků Pokoje. Víme, že radost nám neučiní sebevětší kus čehokoliv, ani kdyby byl zabalený do papíru ze zlata. Nepotřebujeme tuny bramborového salátu k tomu, abychom se mohli sejít s blízkými. A témata, kterými se námi zvolení staří důstojní muži a ženy v televizních poselstvích zaobírají, jsou taková, která budou doopravdy mít bezprostřední vliv na naše životy.

Bavíme se konečně už i o tom, co můžeme udělat, aby i v regionech byla dostupná zdravotní péče. Dostupná pro kohokoliv, nejen pro ty, kterým stojí na zahradě dieselový čtyřválec. Třeba pro staré lidi. Aby pro ně byly k dispozici všechny potřeby, díky nimž se dá žít i ve stáří kvalitní život. Zajít si bez obav nakoupit. Podívat se na fotbalový zápas místního divizního týmu. Zahrát si s někým karty (anebo klidně playstaytiona). Pochutnat si během hovoru s někým na tlačence a dvou pivech. Dnes už totiž dobře víme, že největším darem je mít někoho blízkého, někoho, koho mám rád.

“Kolik jsi měl včera piv?” ptaly se jednou mého dědy máma s tetou. “Dvě,” povídá. “To určitě,” opáčí mu na to. “A pak jsem si dal ještě jedno,” přiznal se s trochou pokory. Se zadostiučiněním pak obě odešly. Zůstali jsme s dědou sami. “A pak jsem si dal ještě šest,” pravil o poznání veseleji. Cítil jsem se dobře. Děda měl tajemství. A měl ho komu s radostí vyzdarit.

Vánoce dnes jsou o také tom, že se setkáváme my, kteří si vzájemně můžeme vyzradit naše malá tajemství. Což je věc, kterou jsme dříve považovali za maličkost, ale dnes všichni víme, že je cennější, než kdybychom pod stromečkem našli cihlu zlata.

Přáním nás všech je, abychom si tyto “drobnosti” Vánoc mohli přenést do celého roku. Aby se častěji setkali ti, kteří si mohou říct svá malá tajemství. Aby k sobě našli cestu a neztratili ji. Snad i my v Seniore.org k tomu budeme moci malým dílkem přispět.

Pokoj Vám. Prožijte klidné Vánoce.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *